 Narodil jsem se dva dny před smrtí Pabla Picassa. Picasso byl nepochybně génius, a proto jako biblický Simeon poznal, že se může v klidu odebrat k svým praotcům.
Nový génius byl zrozen. Akorát, já toho génia neznám. ((+8
Dvojka
Mé pololetní vysvědčení v první třídě bylo dost netradiční. Všichni měli velikou jedničku, já měl velikou dvojku. A jelikož jsem příliš nechápal, proč, ani jsem to neřešil, a díky tomu jsem přežil bez výraznější újmy na psychickém zdraví.
Naši mi coby cenu útěchy koupili nějaké lízátko, což bylo nejvíc, co jsem kdy za vysvědčení dostal. Na konci roku už to bylo lepší, i když také trochu netradiční – všichni měli samé jedničky a já jsem měl jednu dvojku. Z čeho asi?
Ten předmět se jmenoval Psaní (ačkoliv šlo o krasopis). Ne, ne, nezačal jsem psát z trucu, abych celému světu ukázal, že mě dvojka skoro smrtelně ranila. Naopak, psaní mě, co pamatuji, vždy bavilo. To píši jako existenciální důkaz toho,
že známky pranic nevypovídají o budoucnosti dětí.
Sešítek
Pak ze psací radosti vznikly první básničky, které jsem si zapisoval do zeleného sešitku za 40 haléřů. Ten sešitek si jednou půjčil jeden salezián a už mi ho nevrátil. Ale já vím, který to je a počkám si na něj. ((+8
Klavír
Na střední škole se k psaní přidala i hudební složka, protože mě opožděně a na druhý pokus přijali do DK ROH na klavír. Čím víc jsem hrál, tím horší jsem měl známky. To bylo tím, že jsem se místo Chopina pokoušel o vlastní uchopení hudby.
První z nich uslyšely světlo světa někdy ve třetí, čtvrté třídě gymnázia.
Básně
Vedle studia teologie bylo psaní příjemným relaxem. Básničky nakonec vydaly na vydání první sbírky Srdce vo fľaši od kompótu. Přibyly i písňové texty, ale hlavně rozhovory a články do časopisů Zrno, Hlas, Brázda... A text se stal
nedílným kontextem mého života.
Profíci
Zlomilo se to po ukončení studia teologie na UK Bratislava. Rok na to se mě již spolužáci na Vyšší odborné škole publicistiky ptali, jak jsem se do Prahy dostal. A je vždy dostala lakonická a trapná odpověď: „Vlakem.“ Na této skvělé škole se
už text nejevil nedílnou součástí mého života, ale můj život se stal nedílnou součástí jednoho nekonečného textu. Namísto Mount Everestu teorie jsme byli nuceni pořád o něčem psát. Ve druháku jsme se rozdělili na kulturní a nekulturní,
tedy politickou větev. Šel jsem slušně do kultury. Pak jsme se ještě dělili na rozhlas a televizi. Jelikož jsem se zřejmě asi jako jediný ráno podíval do zrcadla, tak jsem se dobrovolně přihlásil na rozhlas. Zatímco do televize chtěli všichni,
já měl v sekci rozhlas strašně moc místa. Ačkoli smutno jest člověku samotnému. Pak se náš rozhlasácky oddíl z nařízení vrchnosti rozrostl. A my jsme pak chodili na všechny výstavy a četli českou a světovou prózu i poezii. A pak psali
recenze na již napsané. Recenze na obrazy, sochy, budovy, knihy… málem i na nový vzhled krabičky od cigaret. Jenomže v bazénu psaní se má psát a nejenom číst. Chtě-nechtě se z nás stali profíci slova. A z mnoha mých spolužáků
skutečné novinářské megahvězdy.
|
 |
Redaktor
Největší sebevědomí má člověk dva týdny po absolvování nějaké školy. Najednou vám v hlavě naskakují řešení, kterým jste se naučili. Po těch dvou týdnech člověk zjistí, že by na všechny nabyté informace měl rychle zapomenout.
Tak nám z publicistiky zůstala alespoň ta praxe. Nicméně na druhém kolu pohovorů do společnosti Kaufland Česká republika, v.o.s. jsem byl den před závěrečnými státnicemi. Nabušený, sebevědomý. Na otázku, zda se mi líbí „místní”
reklamní leták jsem po pravdě řekl, že ne. Ale hned jsem využil tvrzení Vladimíra Železného, tehdejšího ředitele televize Nova, že on se dívá na ČT2, ale lidem dokáže dát to, po čem vzdychají… Takže leták se mi nelíbí, ale dokážu jej dělat tak,
aby se líbil lidem. Vzali mě a leták, který jsem spolu s kolegy dělal následných 16 let, se líbil. Bodejť, když měl třímilionový náklad, kromě „comicsu“ s obrázkem výrobku a jeho škrtlou cenou měl i redakční část a v ní vtipy, křížovku
a recepty! Kromě jiných článků všech druhů a rozměrů. Zkrátka normální redaktorská činnost se vším, co přináší.
Vše
Ač jsem byl do této společnosti přijat coby redaktor, tehdy se ještě moc nehrálo na jednotlivá oddělení – PR, externí reklama, nákup reklamy apod. Alespoň v našich kancelářích ne. A tak vše, co alespoň lehce načichlo psaním, přistávalo
na stolech v redakci. Díky tomu jsme postupně dělali reklamní články, reklamní akce, charitativní akce, velké soutěže s odevzdáváním 30 aut na konci, interní PR, externí PR, reklamní slogany, reklamní kampaně psané i pro rozhlas… Podobně
jako na publicistice jsme si chtě-nechtě ošahali vše, co se dodnes nosí v pisálkovské branži.
Věže
A proč jsem tam byl tak dlouho? Nastoupil jsem v úterý 11. září 2001, když spadly věže v New Yorku. Na začátku smrt Picassa a teď tohle! Celou dobu jsem se bál, co může spadnout, když přestoupím. Nakonec díky čemusi, čemu
se sofistikovaně říká restrukturalizace, spadl celý koncept našeho zaměření… (Ve skutečnosti tam pracovali skvělí lidé, a to mě dlouho nepustilo.)
Další
Aby toho nebylo málo, tak jsem spolupracoval s jinými společnostmi na česko-slovenských a slovensko-českých překladech, psal jsem biblické sloupky do časopisu, z čehož vznikla další z knih. Pokračovalo psaní básní, písňových textů
a začal jsem psát aforizmy, ze kterých, věřím, také vzejde kniha.
Noha
Od roku 2017 jsem na volné noze, píši vše, co jsem se dosud naučil, ale už pro různé reklamní agentury či přímo společnosti. Od čokolády až po auta, od proma nového zpěváka až po výhodný spořicí účet. Vím, že neexistuje špatné téma.
Existuje jen téma, které se člověk zdráhá vzít jako výzvu.
Gratulace
Všem, co dočetli až sem, moc gratuluji. Podle posledních výzkumu průměrný člověk skončí čtení v polovině prvního odstavce. Jestli jste dopluli až sem, Picasso mohl spokojeně umřít. Děkuji!
|
