BLOG Společnosti s příběhem neomezeným Spousta korporací, projektů nebo podnikatelských záměrů vzniká účelově. Někde ve vzduchu zavoní peníze jako vůně grilovaného masa na jaře a šmahem ruky vznikne nějaká šikovná společnost. Pak jsou tady ovšem uskupeníčka, ale i obrovské podniky, za nimiž stojí větší či menší, zajímavý či méně zajímavý příběh. Společnosti "s příběhem neomezeným" mám rád. Zdá se, že někdy za vším stojí náhoda. Na žádnou nevěřím. Třeba švýcarské fondue, které je dnes v gurmánské lize mistrů, vznikly také jakoby náhodou. V chudých rodinách švýcarského venkova měli vždy po ruce skývu chleba a nějaký sýr. Sýr nahřáli, udělali z něj omáčku a do ní máčeli ony kousky chleba. Z jídla chudých se stalo exkluzivní jídlo mnoha restaurací. Hádka Za některými příběhy stojí hádka, bratrovražedný boj až za hrob. Učebnicovým příkladem je příběh bratrů Dasslerů. Bratři Adolf a Rudolf navázali na otce obuvníka a začali šít sportovní boty. Už v roce 1925 uvedli na trh první kopačky a tretry. Jejich obuv slavila první velké úspěchy na olympiádě v Amsterodamu v roce 1928. Ač v roce 1933 oba vstoupili do nacistické strany NSDAP, na olympiádě v Berlíně v roce 1936 obouvali Afroameričana Jesseho Owense, který získal 4 zlaté medaile a Dasslerové světovou proslulost. Během války začaly mezi bratry nesnesitelné třenice, a tak se rozdělili. Adolf založil společnost Adidas (zkrátka jména a příjmení Adi - Das), jeho bratr Rudolf založil společnost, která se na začátku jmenovala Ruda, ale později se přejmenovala na Puma. Fabriky stály v tomtéž městě, ale každá na jiném břehu řeky. Lidé se dělili na pracovníky u Adiho a pracovníky u Rudiho. Jakékoliv propojení skrze svatbu bylo nepřípustné. Po smrti byli bratři dle své vůle pohřbeni co nejdál od sebe. Vzájemnou nevraživost obou firem se povedlo uhasit až v roce 2009, kdy mezi sebou sehrály zápas smíření. Odklon Za některými příběhy stojí odklon od itineráře. Zakladatel kosmetické firmy L´Occitane Olivier Baussan se na letišti v hlavním městě Burkina Faso, Ouagadougou, dozvěděl o ořeších stromu karité a o skvělých účincích másla z těchto ořechů na pleť. Změnil plány, setkal se se ženami, které o tyto ořechy pečují, a dnes známe bambucké máslo. A také emancipované ženy z Burkina Faso, kterým se díky bambuckému máslu a spolupráci s L´Occitane několikanásobně zvedla životní úroveň. Účel Někdy na začátku stojí jen účel vydělat peníze a vznikne nečekaný příběh. Třeba příběh mnoha kapel, které si chtěly jen zahrát, a najednou se z nich staly hvězdy mnohdy "proti jejich vůli". Tak nějak, jak o tom zpívají Chinaski v písni Vzhůru do nekonečna: "Stalo se jen něco moc divnýho, vyplnil se mi sen někoho jinýho". Historka odvedle Je přitom docela jedno, zda jde o příběh přesně podle "zápisnice", nebo o příběh opředen sítí historek, fabulací či mýtů. Beztak se už nedozvíme, jak to přesně bylo. A tak přilepená historka odvedle může být přidanou hodnotou, která zvýší esprit příběhu. A nikoho nezabije. Jak to (možná) bylo s marnotratnými "Jeden člověk měl dva syny." A dál už to známe. Nejen od Ježíše či z filmového plátna. Jednoduše ze života. Možná to mohlo být i takhle: Otec Rodina Marnotratných byla váženou rodinou. Sousedé obdivovali jejich dlouholeté fungování. Za vkusným domem s arkádami a bazénem probíhalo vše podle plánu. Otec byl váženým občanem. Měl na starosti charitativní organizaci, byl členem městské rady a čestným členem místního golfového klubu. Jiní muži před ním smekali klobouky. Starší syn Otec měl dva syny. Starší svým vzhledem, módním stylem, gestikulací a způsobem chůze připomínal svého otce. Až příliš. Někdy měl člověk pocit, že spoustu věcí jenom hraje, aby se otci podobal, a snaží si tak vybudovat respekt. Otec v něm viděl pokračovatele rodinné firmy a všech aktivit, které zastával. Jak se blížil čas odchodu na odpočinek, otec plánoval veškerou tíhu spojenou s rodinnou firmou naložit na bedra zodpovědného staršího syna. Mladší syn Mladší bratr byl tak trochu černou ovcí rodiny. Na rozdíl od svého otce i bratra odmítal nosit dobře padnoucí obleky, krátké dokonale střižené vlasy a oholený obličej. Měl rád sportovní auta, diskotéky, posezení v barech. Jenomže rodinný byznys byl neúprosný a on na všechny tyto koníčky neměl mnoho času. Mohl se bavit jen tehdy, když otec se starším synem odcestovali kvůli jednání so světově proslulými firmami. Matka Matka, jaká asi mohla být v této rodině matka? Kromě účasti na mši v kostele a krátké procházce v přilehlém parku se na veřejnosti moc neobjevovala. Rodina sice měla doma služebnictvo, ale matka milovala vaření, a tak si nejraději vše zorganizovala sama. Otec se ovšem o tom nesměl dozvědět, a už vůbec ne starší syn. Otec ji sice neustále napomínal jako Leonard Woolf svou manželku Virginii ve filmu Hodiny. Přitom se však vždy na ni podíval s láskou a ona věděla, že jí v duchu šeptá: "Chápu tě." Staršího syna se však nefalšovaně bála. Rozhodnutí Jak už to bývá, a nejenom ve filmech, pod zdánlivě klidnou hladinou harmonické rodiny vždy bublají podpovrchové vody, které mohou kdykoli vytrysknout. Mladší syn, na kterého nikdo z rodičů neměl čas, protože ani syn neměl čas na ně, už dlouho pomýšlel na opuštění "zlaté klece" rodinného sídla. Za hradby domova nebylo vidět, ale ještě méně bylo vidět za hradby mnoha rolí, které jednotliví členové občas hráli, jen aby byl klid a oni si pak mohli ukrást nějaký drobek času pro sebe. Mladší bratr měl rád vše, co mají rádi mladí lidé. Pro tuto jeho "lásku" ovšem neměl pochopení jeho zodpovědný starší bratr. Každá rychlá jízda autem, posezení v baru, sezení na lavičce s kytarou při zapadajícím slunci bylo pro staršího bratra jenom marněním vzácného času. Otec se mu chystal odevzdat agendu, ale i to mu připadalo příliš pomalé, a tak se pomalu sám nominoval do otcovy funkce. Sám od sebe začal dohlížet na práci v domě. Vítr do všech koutů roznášel jeho příkazy, rozkazy, zákazy a napomenutí. Služebnictvo bylo na jeho chování už zvyklé, ale on si svůj hněv čím dál, tím víc začal vylévat na mladším bratrovi. A jak to už bývá, a nejen ve filmech, žádná struna nevydrží natahování do nekonečna. Mladší bratr každou noc usínal s pocitem, že mu nikdo nerozumí a jakýmsi neprávem mu krade alespoň kousek země, který je jeho. Starší bratr mu postupně odcizil životní prostor, později se mu odcizil sám, a nakonec mu odcizil i vlastní rodinu. Musí jednoduše odejít! Nechce nic z toho, na co si myslí jeho bratr - nevěstky, volnomyšlenkářský život, sladké nicnedělání. Chce jen normálně dýchat a dokázat sám sobě i ostatním, že i on je schopný. Odejde! A to hned zítra! A rozhodně ne jako žebrák. To, co mu ukradli, mu musejí vrátit zpět. Zmizení U snídaně většinou mlčel. Nechtěl skákat do řeči otci a staršímu bratrovi, kteří rozebírali ekonomické otázky. Tentokrát si všek dodal odvahy a vzal si slovo: "Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží." Nic víc, nic míň. Má smysl něco vysvětlovat? Starší bratr se začal dusit, a to byla chvíle, kterou využil otec. S navenek klidnou tváří řekl: "Dobře." Hned zavolal do banky, aby jeho synovi vystavili kreditní kartu na slušnou sumičku peněz. Starší bratr začal nadávat, přesný přepis jeho slov se ani nesluší uvádět. Nenadával ani tak na mladšího bratra, kterého už dávno odepsal. Nadával na otce. Otec jen velmi těžce polykal urážky, že je příliš měkký, senilní, neschopný, zženštilý. Vstal od stolu a poprvé v životě odešel uprostřed snídaně. Starší bratr si vzal klobouk a také se odebral neznámo kam. Jen matka ukrývala slzy za bílý kapesník. Mladší bratr si sbalil pár věcí, počkal na kurýra, který mu přinesl zlatou kreditku, nastartoval kabriolet a zmizel ve světě. Las Vegas V prvním velkém městě po dlouhé jízdě dálnicí si připadal jako v Las Vegas. Roztočil ruletu i život. S penězi přišli první přátelé, pak druzí, posléze třetí. S přáteli se večírky protáhly na celý den. Trvalo to dlouho, čas a víno tekly proudem. Až jednoho dne mladému pánovi oznámili, že jeho kreditní karta je zablokovaná, protože je prázdná. Od člověka bez peněz odcházejí přátelé i večírky a vzdalují se mu všechny velké plány, které měl. Prodal kabriolet. Pod cenou. Jenže i tyto peníze mu stačily sotva na pár dní. Až teď, když se ocitl na ulici, si všiml, že toto město není až takovým Las Vegas, jak si ho představoval. Na ulicích leželo, stálo, sedělo a žebralo mnoho lidí. Tvrdili, že špatná doba trvá už strašně dlouho. Jenomže, kdo z těch se zlatou kreditkou si toho všimne? Jednoho dne, když penězovod úplně vyschl, začal mladší syn pociťovat hlad, zimu, samotu, i všudypřítomnou výzvu: "Zachraň se, kdo můžeš!" Zkoušel si najít nějakou práci. Zametal, prodával hot dogy, jezdil taxíkem, dělal topiče, ale když přišlo na zaplacení, ten, kdo ho najal, se záhadně ztratil. Mladší syn byl na dně. Bojoval s myšlenkou, že se vrátí do otcova domu, ale dlouho ji zaháněl pocitem hanby z vlastního selhání. Trápila ho také myšlenka, že ztratil část majetku, která byla chtě-nechtě ještě otcova. Tyto vnitřní boje byly mnohem silnější než pocit hladu a nelidského přespávání v kočárkárně jakéhosi paneláku. V jedno sluneční ráno ho napadla myšlenka, že by se mohl vrátit, ale vzdal by se postavení syna a přišel by poprosit o práci. Jenomže to nejde jen tak, jako že se nic nestalo. Všeho mu je líto. Zničil otce, zničil sebe a teď chce ještě práci? Ano, řekne vše, jak to cítí uvnitř a bude čekat na otcovu reakci. Přinejhorším ho otec může vyhodit. Ale vždyť už vyhozen je... Vzdálenost V otcově domě probíhaly lukulské hody. Čas a víno tekly potokem. Sousedé tančili, otec a matka objímali svého syna, který se vrátil. Starší bratr od odchodu mladšího bratra s otcem nepromluvil. Navenek běželo vše jako dosud, ba ještě tvrději a precizněji, ale starší bratr měl vše ve své režii. Potichu si vzal svůj díl majetku, aby otce opět nenapadla nějaká hloupost. Ta podle něho vyvrcholila právě tehdy, když se rozhodl zabít nejlepší tele kvůli tomu, že se vrátil jeho syn, který mu rozfofroval majetek a zhanobil jméno. Jeho otec není normální! Starší bratr odešel do bezpečné vzdálenosti, aby neslyšel hluk, zpěv a radost. Srdce mu hořelo nenávistí. K otci, bratrovi, k rodnému domu, a hlavně k tomu, že on neutratil ani halíř navíc, ale otec mu nikdy nezorganizoval takový raut. Co raut... ani prachobyčejnou grilovačku na zahradě. V ohni těchto myšlenek slyšel kroky. Čekal strážce objektu, nějakého společensky unaveného souseda, ale stál před ním otec: "Netěší mě to, že můj mladší syn odešel a promarnil peníze. Ale raduji se z toho, že se vrátil. Jsem smutný z toho, že můj mladší syn odešel a promarnil spousty šanci. Ale raduji se z toho, že pochopil, jak to v životě chodí. V našem domě byl uchráněn od hladu, zimy, samoty, zápachu, chudoby a vůbec všeho, co život přináší. Raduji se z toho, že se vrátil, ale hlavně z toho, že se vrátil jiný, dospělý. Teď ví, že nic v životě není zadarmo. Neraduji se z toho, že odešel, ale z toho, že i tam daleko na mě nezapomněl. Jsem rád, že ty jsi zůstal doma, protože vše, co je moje, je i tvoje. Jsem však smutný z toho, že i navzdory tomu, že jsi blízko, tvé srdce je daleko ode mě. Ty sám jsi na sebe nevzal roli syna, ale roli otroka, který musí pracovat za každou cenu. Pracovat i se zatnutými zuby. Ve svém srdci otroka si zapomněl na to, že život znamená i útěk přes plot a vylomeniny i odbočení z cesty. Ale kdekoliv budeš, měl bys myslet na to, že jsem tady a čekám tě. Jenom tak se neztratíš. Ty jsi se ztratil mně i sobě, a přitom jsi neopustil zdi rodného domu. Je načase, abys i ty odešel a vrátil se. Jiný a dospělý. To, že jsem s tebou a ty se mnou, není otázkou toho, kde se nacházíš." Starší bratr se nadechl, ale otec se vrátil do sálu, kde se zpívalo a hodovalo. Od té doby staršího syna neviděl. Ale pořád čeká a vyhlíží na verandě. Srdce mu říká, že spojení se opět obnovilo.